1968–1973: Ztracená příležitost lidstva

Přinášíme vám přeložený článek ruského sociologa a marxisty Borise Jul’jevič  Kagarlického, který sepsal, zatímco je vězněn v ruské trestanecké kolonii za svůj odpor k válce na Ukrajině. Už na začátku 80. let, na konci Brežněvovy éry, byl Kagarlickij jako jeden z levicových disidentů zatčen kvůli obvinění z antisovětské agitace v procesu s “mladými socialisty.” Po smrti Brežněva byl proces pozastaven a obvinění propuštěni. Skutečná svoboda nepřišla ale ani po pádu SSSR. Když v říjnu 1993 prezident Ruska Boris Jelcin uzurpoval moc a nechal rozpustit Nejvyšší sovět – tehdejší parlament, Kagarlickij vystoupil proti takovému jednání, načež ho zbili projelcinovští ozbrojenci.

Kagarlický se akademicky zabývá aplikací teorie světosystému a řada jeho knih byla přeložena do angličtiny jako například Empire of the Periphery: Russia and the World Systém či The Long Retreat: Strategies to Reverse the Decline of the Left.

   V roce 2017 začal britský kulturní teoretik Mark Fisher na Goldsmiths University of London vyučovat přednáškový kurz s názvem Postcapitalist Desire („Postkapitalistická touha“). Po pěti přednáškách zadal studentům práci na přípravu šestého semináře, odešel domů a oběsil se.

   Přiznávám, že vtipkovat o takových věcech není vhodné, ale připadá mi naprosto nepřijatelné spáchat sebevraždu, aniž by člověk dokončil univerzitní kurz. Důležitější však je, že právě ta nepřednesená přednáška byla podle mého názoru ze všech nejzajímavější. Nesla název „Zničení demokratického socialismu a počátky neoliberalismu: případ Chile“.

Určitou představu o tom, co chtěl Fisher říci, si lze udělat z poznámek, které pronesl během úvodního setkání a v průběhu celého kurzu a které byly od té doby publikovány v ruštině. Tyto myšlenky na mě zapůsobily jako mimořádně důležité a hluboce rezonující, a cítím potřebu je dále rozvinout a dovést k jejich logickému závěru. O to se pokusím v tomto článku. Samozřejmě tak učiním z perspektivy vlastní zkušenosti a vlastního pohledu na svět — nejen politického, ale i emocionálního.

   Puč v Chile roku 1973, kdy armáda pod vedením generála Augusto Pinocheta svrhla levicovou vládu Salvadora Allendeho a rozpoutala vlnu krvavých represí proti poraženým, nebyl událostí významnou pouze pro Latinskou Ameriku. Znamenal konec celé epochy — krátkého, ale zářivého období pokusů o radikální společenskou proměnu v různých částech světa: od Československa přes Peru až po Francii a Spojené státy. Formy i rozsah těchto procesů se značně lišily, spojovala je však společná ambice překonat konzervativní rovnováhu tehdejšího světového řádu a otevřít cestu k nové vývojové perspektivě: demokratickému socialismu.

   Tyto snahy měly samozřejmě delší historii. Jejich kořeny spočívaly především v tom, že modely rozvoje převládající jak na Východě, tak na Západě do konce 60. let zjevně vyčerpaly svůj pozitivní potenciál. Bylo by zcela mylné domnívat se, že revoluce let 1968–1973 vznikly jako důsledek neúspěchů předchozího vývoje. Právě naopak.

Top of Form

   Konkurence mezi oběma systémy měla zpočátku příznivý dopad na společenské postavení pracujících, a to jak ve vyspělých kapitalistických zemích, tak ve státech řízených komunistickými stranami. Konzumní společnost vítězila všude, byť v různých podobách: pro jedny to znamenalo dostupné rodinné automobily, pro druhé zase stísněné, ale soukromé byty, které nahradily komunální byty a kasárna.

   Evropa žila bez války od roku 1945. Bohužel totéž nebylo možné říci o Asii, kde po korejské válce následovala nová fáze desetiletí trvajícího konfliktu ve Vietnamu. Přesto to bylo velmi vzdálené globálním katastrofám první poloviny dvacátého století. Změny probíhaly také v zemích třetího světa. Kolonie jedna po druhé získávaly nezávislost a nové vlády, přestože často vykazovaly nápadnou lhostejnost k občanským svobodám a lidským právům, zahajovaly kampaně za odstranění negramotnosti a budování průmyslu. Přitom hledaly pomoc buď u bývalých koloniálních mocností nebo u sovětského bloku a často u obou zároveň.

   V Latinské Americe se po kubánské revoluci roku 1959 zvedla vlna nadějí na změnu. V polovině šedesátých let se však začaly objevovat první pochybnosti o vývoji na ostrově svobody. Nebylo náhodou, že legendární komandante Che Guevara dal přednost předem odsouzené bolivijské expedici před vládní kariérou v novém režimu. Celkově však nadšení a naděje přetrvávaly, a to nejen na levici.

   Lze bez nadsázky říci, že šedesátá léta byla „dobrými časy“. Možná více než kdykoli předtím se lidstvo, nebo alespoň jeho značná část, začínalo vnímat jako jeden celek. Mimořádný úspěch vědeckofantastické literatury živě odrážel tuto orientaci na budoucnost a touhu objevovat nové světy — ne nutně na vzdálených planetách, ale jednoduše překračováním hranic každodenního života prostřednictvím technologického pokroku, po němž se logicky očekával také pokrok společenský, byť nerovnoměrný a plný rozporů. K polovině 60. let keynesiánství na západě i sovětský model socialismu, daly lidem vše, čeho byly schopné. Byly potřeba reformy.

   Problém spočíval v tom, že do poloviny šedesátých let jak regulovaný kapitalismus se svou konzumní společností, tak sovětský systém, modernizovaný a zmírněný po smrti Josifa Stalina, již vyčerpaly svůj rozvojový potenciál. Uspokojily základní materiální potřeby značných částí obyvatelstva, zároveň však odhalily, že člověk nežije „jen chlebem“ — ne náhodou Nejen chlebem živ je člověk byl název jednoho z určujících sovětských románů Chruščovova období tání. Bottom of Form

   Proměněný člověk požadoval větší svobodu. Rostoucí úroveň vzdělání a profesní kvalifikace mezi zaměstnanci vytvářela nové aspirace a nové požadavky, zatímco metody ekonomického řízení jak ve vyspělých kapitalistických zemích, tak ve východ

ním bloku stále více vyžadovaly přizpůsobení měnící se realitě.

Protichůdné reformy šedesátých let

   V letech 1964–1966 byly v Sovětském svazu a dalších komunistických zemích zahájeny ekonomické reformy. Jejich původním cílem bylo zvýšit autonomii podniků a rozšířit pravomoci jejich vedení. Brzy se však ukázalo, že poskytnutí větší hospodářské svobody manažerům odhaluje celý soubor dříve skrytých rozporů – nejen ekonomických, ale také sociálních a dokonce politických. Pokud měl mít ředitel továrny více pravomocí, proč by neměli získat více práv také inženýři a dělníci? A naopak, jak omezit projevy kolektivního vlastního zájmu mezi pracovníky podniku?

   Dříve bylo vše přísně, i když ne vždy zvlášť efektivně, řízeno vyššími správními orgány, systémem centrálního plánování a byrokracií stojící mimo samotný pracovní kolektiv. Jakmile se však její železný stisk začal uvolňovat, vyvstala potřeba nových forem koordinace. Bylo možné dosáhnout této koordinace pouze prostřednictvím trhu? A co pak s obrovskou škálou potřeb a problémů, které trh ze své podstaty jednoduše „nevidí“? Kde nejsou peníze, tam není ani poptávka. Rozšiřování kolektivních práv navíc vyvolávalo požadavek na demokracii, a to nejen ve formě buržoazního parlamentarismu.

   Rozpory ekonomických reforem šedesátých let jsou dobře popsány v knize Velká sovětská ekonomika, 1917–1991 od Alexeje Safronova. Zásadní problém však spočíval v tom, že všechny tyto rozpory nakonec vedly zpět k politice. Zatímco v Sovětském svazu to vyústilo v postupné omezování reforem, v Československu naopak nabyl proces proměny systémového charakteru. Politická centralizace existující v takzvaném „komunistickém bloku“ znamenala, že reformní proces zahájený v Sovětském svazu ovlivnil všechny země nacházející se v sovětské geopolitické sféře. Bylo by však zásadní chybou domnívat se, že státy východní Evropy pouze kopírovaly sovětskou zkušenost nebo poslušně následovaly pokyny z Moskvy.

   Zaprvé, každá země vytvářela vlastní reformní projekty a v mnoha případech byli východoevropští ekonomové v úzkém kontaktu se svými sovětskými kolegy. V případě Československa a Maďarska lze dokonce hovořit o vzájemném ovlivňování.

   Zadruhé, politické, ekonomické i kulturní podmínky se mezi jednotlivými zeměmi výrazně lišily. Na tomto pozadí Československo výrazně vyčnívalo. Na rozdíl od většiny zemí východního bloku bylo již před druhou světovou válkou vysoce rozvinutou průmyslovou společností. Navíc vyšlo z války relativně nezasažené.

   Jinými slovy, rozvojové úkoly, které byly v jiných zemích s relativním úspěchem řešeny prostřednictvím sovětského centralizovaného mobilizačního modelu, byly v Československu již splněny. Zatímco jinde ve východním bloku sloužilo centrální plánování zpočátku jako nástroj průmyslové modernizace, zde se jeho omezení projevila velmi brzy a postupně se stalo překážkou dalšího rozvoje.

   Současně právě proto, že úkoly modernizace – včetně těch, které historicky řešila ruská revoluce – již byly splněny, dostaly se do popředí skutečně socialistické otázky, a to jak objektivně, tak ideologicky: jak se může společnost stát pánem svého vlastního osudu? Jak vytvořit podmínky pro demokracii v oblasti hospodářského a společenského rozvoje?

Ve své knize Plán a trh za socialismu z roku 1967 tvrdil hlavní teoretik československých reforem Ota Šik, že zrušení soukromého vlastnictví neodstraňuje rozdíly v zájmech jednotlivců a společenských skupin. Demokratické plánování, které tam, kde je to vhodné, využívá tržní mechanismy, mělo především zajistit rozvoj založený na slaďování těchto rozdílných zájmů. A přirozeně formulování a zastupování zájmů vyžadovalo politickou svobodu. Proměny, které se v Československu odehrály v roce 1968, se však zdaleka neomezovaly pouze na zrušení cenzury a přípravy svobodných voleb.

   Akční program přijatý československými komunisty počítal s vytvořením orgánů dělnické samosprávy na pracovištích. Masová účast pracujících na ekonomickém rozhodování zdola nejen položila základy zcela nových hospodářských institucí, ale také přesunula těžiště politického života od parlamentarismu směrem k průmyslové demokracii. V jejím rámci bylo možné řadu problémů řešit přímo na místní úrovni, bez zprostředkování politickými stranami a úředníky, bez buržoazie i bez byrokracie.

   Jak je známo, tak pražské jaro roku 1968 bylo přerušeno sovětskou intervencí. Mnohem méně známá je však skutečnost, že boj o dělnickou samosprávu pokračoval i po srpnové invazi. Navzdory okupaci vznikaly podnikové rady a začaly mezi sebou koordinovat činnost. Teprve v roce 1969 se novým československým úřadům podařilo dělnické rady zlikvidovat a vrátit podniky pod byrokratickou kontrolu. Tento proces bývá později označován jako „druhé pražské jaro“.

Od naděje k neoliberalismu

   Myšlenky samosprávy si mezitím získávaly popularitu daleko za hranicemi Československa. Když se mluví o roce 1968 v západní Evropě, lidé si přirozeně nejprve vybaví studentské bouře v Paříži. Příběh však sahal mnohem dál než jen k mladické revoltě. Ve Francii vstoupili do stávky dělníci. V roce 1969 zažila Itálie vlnu masových protestů. V obou případech se objevila hesla samosprávy, která byla později dále rozpracována v teoretických a programových dokumentech levicových organizací a odborových svazů.

   Proč se však soustředit výhradně na Evropu? V témže roce 1968 se v Peru dostal k moci Juan Velasco Alvarado a vyhlásil program rozsáhlých sociálních reforem. Také zde hrály významnou roli myšlenky samosprávného socialismu. Revoluční nálady se rychle šířily po celé Latinské Americe a volební vítězství levice v Chile v roce 1970 představovalo pouze vrchol této širší vlny.

   Zvolení Salvadora Allendeho prezidentem Chile vytvořilo příležitost, za velmi odlišných podmínek, ale stále ve zřetelné kontinuitě, znovu vyzkoušet strategii společenské transformace, která se zrodila během pražského jara a evropských protestních hnutí let 1968–1969. Levicová vláda po znárodnění části ekonomiky současně podporovala rozvoj demokracie na pracovištích a snažila se využít poznatků kybernetiky k vytvoření nových mechanismů komunikace a plánování.

   Chilský systém Projekt Cybersyn, který Mark Fisher výstižně označil za „socialistický internet“, skutečně předjímal manažerské technologie, které se staly běžně známými až o několik desetiletí později. Lze zde připomenout také sovětského akademika Viktora Gluškova, který se snažil modernizovat a optimalizovat plánování pomocí kybernetiky.

   Sovětský svaz však neměl dostatečný výpočetní výkon, aby mohl realizovat systém OGAS navržený Gluškovem. Kromě toho každé ministerstvo prosazovalo vlastní verzi projektu OGAS v naději, že si zajistí dominantní postavení v nově vznikajícím systému řízení. Výsledkem bylo, že projekt začal být zaváděn po jednotlivých odvětvích s předpokladem, že budou později integrována do jednotné struktury. Tato budoucnost však nikdy nenastala.

   Dokonce koloval vtip, že Gluškov chce nahradit politbyro roboty. Politické důsledky akademikových návrhů se stranickému vedení jevily přinejlepším jako nejasné, a tudíž podezřelé. Bylo lepší nikam nespěchat.

   S odstupem času se začalo předpokládat, že „tržní“ reformy navrhované v Sovětském svazu a ve východní Evropě v 60. letech a Gluškovovy myšlenky představovaly dvě protikladné vize transformace. Zásluhu je třeba připsat Safronovovi za to, že přesvědčivě ukázal, jak odlišná byla skutečnost. Oba přístupy se vzájemně doplňovaly a zpočátku je prosazovalo mnoho stejných lidí.

   Je zásadní pochopit, že takzvané „tržní reformy“ neměly nic společného s představami o „volném trhu“, které prosazovali neoliberální ideologové. Jejich cílem nebylo podřídit lidi a podniky nadvládě trhu, nýbrž využít tržní mechanismy k řešení bezprostředních problémů ekonomické optimalizace při naplňování priorit, které se mohly zcela lišit od maximalizace zisku.

   Chilští revolucionáři si byli zároveň dobře vědomi československých zkušeností. Na počátku 60. let působil na Kubě Valtr Komárek, jeden z nejbližších spolupracovníků Oty Šika. Latinoamerická levice nebyla pouze obeznámena s myšlenkami diskutovanými ve Francii či Itálii, dostala historickou příležitost uvést tento program do praxe.

   Bouřlivé tři roky chilské revoluce nebyly poznamenány jen úspěchy. Přesto zůstává významné, že Allendeho vláda dokázala zaprvé uskutečnit radikální sociálně-ekonomické reformy při důsledném dodržování demokratických norem a procedur a zadruhé, že navzdory obtížím a chybám podpora levice během těchto tří let nejenže neklesla, ale naopak vzrostla. Po úspěchu Allendeho stoupenců v regionálních volbách bylo zřejmé, že staré vládnoucí třídy nemají jinou cestu zpět k moci než protiústavní násilí.

   Do roku 1973 získala koalice ve srovnání s rokem 1969 o dva poslance více a zároveň si udržela stejný počet senátorů. Vnitřní poměr sil se však výrazně změnil: socialisté získali třináct mandátů, komunisté tři, zatímco levicově centristická Radikální strana jich sedmnáct ztratila. Ke koalici se navíc připojili tři poslanci z menších stran. Celková podpora koalice tak zůstala v zásadě stabilní, avšak její nejradikálnější složky z ní vyšly výrazně posílené.

   Pinochetův převrat na podzim roku 1973 nejenže utopil projekt demokratického socialismu v krvi a ukončil revoluci, ale stal se také jakousi předlohou pro pozdější vojenské převraty v Uruguayi a Argentině. Vojenské režimy navíc nevedly pouze represivní tažení proti levici. Začaly rovněž prosazovat vlastní hospodářskou agendu.

   Tato agenda, později známá jako neoliberalismus, byla zpočátku uskutečňována právě diktátorskými režimy v Jižní Americe a teprve později se přenesla do západní Evropy a zemí bývalého sovětského bloku. Tento vývoj nebyl zdaleka náhodný. Úspěch neoliberálních reforem závisel na potlačení nejen odporu dělnické třídy, ale i demokratických institucí jako takových. Právě proto neoliberalismus postupoval v západní i východní Evropě mnohem pomaleji a méně důsledně.

   Eroze demokracie provázela zavádění této agendy všude, kde byla uplatněna, a její důsledky lze v různé míře pozorovat dodnes v zemích od Ruska až po Spojené státy. Demontáž sociálního státu, privatizace, snižování daní pro bohaté a přerozdělování zdrojů ve prospěch velkých korporací a finančního kapitálu vytvořily předpoklady pro sérii krizí, z nichž největší byla velká recese let 2008–2010, jejíž následky dosud nebyly překonány. Tato nestabilita hospodářského a společenského života však byla v jistém smyslu cenou, kterou musel kapitál zaplatit za své rozhodující vítězství nad alternativními společenskými projekty zrozenými ze zkušeností 60. a 70. let.

Dílčí reformy místo společenské transformace

   Zásadní však je, že porážka chilské revoluce neznamenala pouze počátek nové etapy kapitalistického vývoje, ale zároveň vyvolala hluboké proměny uvnitř samotné levice. Tyto změny nenastaly přes noc, je však příznačné, že po chilském převratu začali italští komunisté, tehdy nejvlivnější a teoreticky nejvyspělejší levicová strana v Evropě, přehodnocovat svou strategii.

   Enrico Berlinguer, tehdejší generální tajemník Italské komunistické strany, výslovně označil Chile za zkušenost, která si vyžaduje změnu strategie levice. V podstatě to znamenalo opustit snahu o komplexní a promyšlenou společenskou transformaci, jakou usilovalo uskutečnit pražské jaro nebo chilská vláda Lidové jednoty v letech 1970–1973. Místo toho Berlinguer prosazoval strategii postupného pokroku prostřednictvím dílčích reforem, jejichž cílem bylo měnit poměr společenských sil prostřednictvím „historického kompromisu“ s pokrokovým křídlem buržoazie.

   Tento přístup, který se zdál být podstatně realističtější než revoluce samosprávného socialismu, o níž se uvažovalo na konci 60. let, však narazil na závažnou překážku: samotná „pokroková“ frakce buržoazie byla s každým dalším rokem stále okrajovější. Vzhledem k tomu, že tento trend pokračuje dodnes, budou možná pokrokoví představitelé buržoazie brzy muset být zařazeni do programu na ochranu ohrožených druhů spolu s dalšími mizejícími druhy.

   Přirozeně, obrat k reformismu a umírněnosti probíhal nerovnoměrně a různou rychlostí, stejně jako ústup levice a oslabování jejího politického vlivu se nestaly zjevnými trendy okamžitě. V Portugalsku během Karafiátové revoluce v roce 1974, vedené pokrokově orientovanými důstojníky, usilovali „dubnoví kapitáni“ nejen o nastolení demokracie, ale také o uskutečnění radikálních přeměn, které tehdy stály v centru levicové agendy. Portugalsko se sice stalo demokracií, avšak sociálně-ekonomická transformace byla zablokována, přičemž Socialistická strana, která se již posouvala směrem k umírněnosti, se stala jednou z hlavních brzd změn.

   Porážku utrpěl také vojenský progresivismus v Peru. Reformy zahájené Velascem zůstaly nedokončené a on sám byl svržen svými vlastními spojenci. Později se hesla samosprávného socialismu opakovaně vracela – ať už ve Francii v prvních letech vlády Françoise Mitterranda, nebo v Polsku v řadách Solidarity –, avšak tyto projekty buď nikdy nepřekročily rovinu rétoriky, nebo byly záhy opuštěny. Dokonce i tam, kde ideologie zůstávala radikální, jako v brazilské Straně pracujících, se skutečná politika od těchto ideálů postupně vzdalovala.

   Na přelomu 70. a 80. let začal obecný trend směřující k „umírněnosti“ stále více zastírat radikalismus předchozího desetiletí. Po italských komunistech se tímto směrem vydali také socialisté ve Francii a Španělsku, britská Labouristická strana (která ani ve svém vrcholném období nebyla nijak zvlášť revoluční) a nakonec i levicové strany v Latinské Americe.

Obvyklým zdůvodněním tohoto nového umírněného kurzu bylo tvrzení, že „chilský projekt selhal“. Ve východní Evropě a bývalém Sovětském svazu byla obdobně porážka pražského jara využívána jako argument pro opuštění myšlenky demokratického socialismu. Jak však správně poznamenal Fisher, nešlo o žádné „selhání“. Je-li experiment násilně přerušen, neznamená to, že byl sám o sobě chybný. Právě naopak. Jestliže bylo k jeho zastavení nutné použít násilí, lze důvodně předpokládat, že by jinak mohl uspět. Jak to vyjádřil Fisher: nešlo o selhání, nýbrž o zničení.

   Politická či vojenská porážka je samozřejmě stále porážkou a takovou, z níž je třeba vyvodit vážná poučení. Zároveň nás však vybízí k zamyšlení nad vnitřní logikou nedokončeného experimentu a nad tím, co by se mohlo stát, kdyby nebyl násilně přerušen.

Předčasná revoluce?

   Zakladatelé socialistické teorie předpokládali, že nový typ společnosti vznikne na základě vyšší úrovně rozvoje výrobních sil, až výrobní síly „přerostou“ hranice kapitalistických výrobních vztahů. Jestliže byl rozkvět kapitalismu zjevně spojen s nástupem průmyslu a velkovýroby založené na strojích, pak základy postkapitalistické – použijeme-li Fisherův termín – či socialistické společnosti musí spočívat na nových postindustriálních technologiích, které dnes rychle vstupují do našeho života.

   Fisher z toho vyvozuje důležitý závěr: objektivní podmínky pro přechod k nové společnosti mohou být ve 21. století ve skutečnosti příznivější než v letech 1968–1973. Na rozdíl od tehdejší doby se však politické, psychologické i morální podmínky výrazně zhoršily.

   Můžeme tedy dospět k závěru, že pokusy z let 1968–1973 byly – podobně jako revoluce první poloviny 20. století – historicky „předčasné“ a že úspěchy bolševismu, maoismu a castrismu nesouvisely ani tak se skutečně socialistickou agendou jako spíše s projektem modernizace?

   Do jisté míry se takový závěr nabízí také při četbě knihy Alexandra Šubina Globální revoluční vlna (1918–1923): Příliv a odliv, věnovaná revoluční vlně počátku 20. století.

Sám Karl Marx napsal:

„Žádný společenský řád nezaniká dříve, než se rozvinou všechny výrobní síly, pro něž je dostatečně široký, a nové, vyšší výrobní vztahy nikdy nenastupují na místo starých dříve, než materiální podmínky jejich existence dozrají v lůně staré společnosti.“

   Pokud se budeme držet této logiky, jsme nuceni dospět k závěru, že porážky komunistických hnutí ve 20. století byly historicky nevyhnutelné a že sami klasičtí marxisté byli ve svém příslibu bezprostředního přechodu k socialismu jednoduše předčasní – v době, kdy průmyslová revoluce zdaleka ještě nevyčerpala svůj rozvojový potenciál?

   Na první pohled se takové závěry mohou zdát nevyhnutelné. Vyvstávají však důležité otázky. Vždyť vznik kapitalismu začal dávno před průmyslovou revolucí. Buržoazní výrobní vztahy existovaly již ve 14. století ve Flandrech, severní Itálii a v Čechách a později se rozšířily do Anglie a Francie dlouho před vynálezem parního stroje. Manufaktury, banky, obchodní domy, burzy, námezdní práce i akciový kapitál se rozvíjely již v předindustriální éře a samy následně přispěly k nástupu průmyslové transformace.

   A nevytvořily snad politické revoluce v Anglii – a ještě dříve v Nizozemsku – příznivé podmínky pro vznik nových výrobních sil? Jinými slovy, nezačaly se rodící buržoazní výrobní vztahy samy podílet na vytváření pevnější hospodářské základny pro svou vlastní reprodukci?

Dějiny se vyvíjejí mnohem méně lineárně, než si často představujeme, a přechody mezi jednotlivými historickými etapami se v žádném případě nepodobají železničnímu jízdnímu řádu s předem stanovenými zastávkami.

   Když Jean Jaurès uvažoval o historickém odkazu Pařížské komuny, přesvědčivě upozornil, že by bylo naivní domnívat se, že kdyby Komuna zvítězila, stala by se Francie již na počátku 20. století socialistickým státem. Její vítězství by však nepochybně urychlilo společenský vývoj. Dovolil bych si dodat: možná i vývoj hospodářský.

   Aplikujeme-li tuto logiku na léta 1968–1973, nevyhnutelně nás to vede k otázce, zda by se postindustriální technologie, o nichž dnes hovoříme, nemohly objevit dříve, na jiných místech, za jiných podmínek a snad i v poněkud odlišných podobách, kdyby tehdejší revoluční vlna uspěla. Vytvoření sítě Cybersyn v Allendeho Chile je v podstatě již samo o sobě odpovědí na tuto otázku.

   Ale i když se podíváme na dějiny internetu ve Spojených státech, okamžitě zjistíme, že to, co se později stalo celosvětovou sítí, nevzniklo z tržních vztahů. Naopak, zrodilo se jako veřejná, státem podporovaná infrastruktura, jejíž vznik umožnila právě její relativní nezávislost na logice trhu a soukromého zisku. Je zřejmé, že politické podmínky demokratického socialismu jsou pro technologické projekty tohoto druhu obzvláště příznivé – a platilo to na počátku 70. let stejně jako dnes.

Proč nás 60. léta stále pronásledují?

   Když hovoříme o společenské transformaci, zjevně nemůžeme oddělovat technologii od politiky. Na počátku 20. let, když Nikolaj Suchanov a další sociální demokraté vyčítali bolševikům, že zahájili socialistickou revoluci v zemi, která „ještě není zralá pro socialismus“, zdůrazňoval Vladimir Lenin politické okolnosti, které činily radikální socialistický program zároveň nezbytný a historicky nevyhnutelný. Přesto v důležitém smyslu existuje i opačná možnost: porážka demokratického socialismu v letech 1968–1973 mohla sama o sobě zpomalit a zkreslit ekonomický vývoj nejen v jednotlivých zemích, ale i v celosvětovém měřítku.

   Zároveň tato porážka nebyla ani tak výsledkem politických chyb levice, jako spíše širší rovnováhy masových a společenských sil. Nedostatky levice proto spočívaly méně v taktice a více v nedostatečném pochopení této strategické rovnováhy sil. Ještě zásadnější otázka však zní: můžeme zde vůbec hovořit o „chybách“? Nebo jde spíše o tragické rozpory, které jsou neoddělitelné od samotného historického procesu?

   Ať už je odpověď jakákoli, porážka levice v letech 1968–73 změnila nejen politickou krajinu, ale i samotný kapitalismus, protože stimulovala vznik zcela nových tendencí. Alternativou k socialistické transformaci se stal nejen neoliberalismus, ale také – abychom použili termín Naomi Klein – „katastrofický kapitalismus“. Joseph Schumpeter kdysi psal o tendenci kapitálu ke „kreativní destrukci“. V této nové podobě kapitalismu se však destruktivní procesy stále více dostávají do popředí a stávají se jak klíčovým nástrojem akumulace, tak nutnou podmínkou reprodukce.

   Rostoucí nestabilita současného světa má systémový charakter a vysvětlení je třeba hledat nejen v politice, ale v politické ekonomii. Nespočet knih a článků již tvrdil, že neoliberální model kapitalismu, triumfující na konci 20. století, představoval formu buržoazní sociální odvety, která zvrátila ústupky učiněné pracujícím v průběhu téměř jednoho století. Teprve nyní jsme však v pozici, kdy můžeme plně docenit dlouhodobé systémové důsledky tohoto obratu.

   Regulovaný kapitalismus 20. století minimalizoval mnohé poruchy vyvolané cyklickými tržními krizemi prostřednictvím sociálních kompromisů. Od konce 70. let však vládnoucí třídy – částečně instinktivně a částečně vědomě – začaly zastávat názor, že rizika spojená se socioekonomickými reformami zaměřenými na překonání či zmírnění krizí jsou vyšší než náklady, které samotné krize generují.

   Jinými slovy, pokud by překonání krizových tendencí vyžadovalo, aby se systém radikálně proměnil, a nakonec sám sebe zrušil, pak se jako výhodnější jeví krize vůbec neřešit, ale jednoduše se s nimi naučit žít. Jak dnes můžeme pozorovat, cyklické krize, které se objevují nejen v ekonomice, ale i v řadě dalších sfér života, se stále více překrývají a zesilují, až postupně splývají v jedinou chronickou krizi, která se sama reprodukuje.

   Zároveň obrovské zdroje nashromážděné během posledních dvou století umožňují systému přežívat, a dokonce se rozšiřovat, v podmínkách trvalé krize po téměř neomezeně dlouhou dobu. Klíčové slovo je však zde „téměř“. Objektivní limity stále existují; pouze je nerozpoznáme, dokud na ně nenarazíme. A ten okamžik možná není tak vzdálený, jak se zdá. Rostoucí četnost, a především rozsah ozbrojených konfliktů, opakující se sociální krize a opakované povstání obyvatelstva rozhořčeného těmito jevy svědčí o světě, který se stále více vymyká kontrole vládnoucích tříd. Problémem není samotný nedostatek zdrojů, ale způsob jejich využívání a rozdělování, který vede k čím dál častějším střetům a konfrontacím. Války, lidová povstání ani politické převraty však samy o sobě systém nemění. Jsou symptomy hlubší nemoci vyvolané základními strukturálními procesy.

   Přechod k novému společenskému řádu vyžaduje nejen politickou změnu, ale i systematickou rekonstrukci společenských vztahů a pravidel hry, stejně jako vytvoření nové rovnováhy sil – což se opakovaným lidovým povstáním ani revoltám středních tříd dosud nepodařilo. Občas se objevují radikální hesla, včetně požadavků dotýkajících se vlastnických vztahů, avšak těmto hnutím stále chybí systémová a ideologická hloubka, která charakterizovala boje let 1968–1973.

   Kapitalismus samozřejmě může své naděje vkládat do obnovy prostřednictvím umělé inteligence. Takové technologie však spíše prohloubí jeho rozpory, než aby je vyřešily. Zde se rozpor mezi výrobními silami a výrobními vztahy projevuje v množství neefektivních opatření přijímaných jak korporacemi, tak vládami, která mění technologickou revoluci v další finanční bublinu nebo neobratně zvládají důsledky vlastních snah digitalizovat ekonomiku.

   Ve svém článku Dlouhý pokles a jeho následky upozorňují američtí marxisté Robert Brenner a Dylan Riley na skutečnost, že ukazatele celkové faktorové produktivity ve většině vyspělých kapitalistických zemí od poloviny 70. let trvale klesají. K podobným závěrům dochází i řada dalších autorů, reprezentujících velmi odlišné intelektuální perspektivy.

   Lze říci, že v této otázce už vznikl široký konsenzus mezi hospodářskými historiky. Významné je, že mnozí z nich identifikují rok 1973 jako počátek tohoto trendu. Je zřejmé, že problém nespočívá v nedostatku nových technologií. Jasně vidíme, že technologické inovace nadále vznikají v celé řadě odvětví a oblastí života. Problém spíše spočívá ve stále klesající schopnosti systému tyto inovace efektivně využívat pro vlastní rozvoj a konsolidaci. Každý nový cyklus technologického pokroku prohlubuje rozpory a akumuluje další nerovnováhy. Na první pohled jde o učebnicový příklad rozporu mezi výrobními silami a výrobními vztahy, jak jej popsal Marx. Musíme však zároveň zohlednit sociální dimenzi procesu: samotné sociální struktury se rozkládají, sociální vazby slábnou a vztahy se stávají stále nestabilnějšími.

   Tam, kde politická ekonomie identifikuje nadakumulaci kapitálu — tedy kapitál, který je výhodnější bezúčelně utrácet než produktivně investovat, čímž dochází ke snižování celkové míry zisku — nachází antropologie či sociologie rozšíření tzv. „bullshit jobs“, jak je pojmenoval David Graeber. Tam, kde populističtí politici brojí proti nekontrolované migraci, ekonomové naopak pozorují hluboce neefektivní alokaci zdrojů, a to jak mezi státy, tak uvnitř nich. Lze to označit jako „tekutou modernitu“, ale za těmito symptomy se skrývá pozvolný proces desocializace, narůstající chaos v sociálních vztazích.

   Rozklad společnosti v podmínkách pozdního kapitalismu se stává politickým problémem levice a do značné míry vysvětluje nejen úspěchy krajní pravice, ale také prohlubující se krizi demokracie samotné, která není poháněna pouze shora, ale i zdola. Nestabilita sociální existence ztěžuje lidem rozpoznání a formulaci vlastních zájmů, natož jejich kolektivní organizaci k jejich obraně.

   V 90. a 2000. letech se liberálně levicová hnutí pokusila nahradit slábnoucí třídní vazby a jim odpovídající formy politické organizace „politikou identit“. Paradoxem jejich širokého neúspěchu však je, že v podmínkách zrychlující se desocializace se samotné identity rozpadaly ještě rychleji a hlouběji než třídní struktury, které sice oslabily, ale nadále se reprodukují prostřednictvím základní logiky buržoazních společenských vztahů.

Jak napsal Fisher v Kapitalistickém realismu:

„Požadovaný subjekt — kolektivní subjekt — neexistuje, přesto krize, stejně jako všechny ostatní globální krize, kterým nyní čelíme, vyžaduje, aby byl vytvořen.“

   Politika bez subjektu je nemožná, nebo spíše jde o velmi chudou politiku, která odráží pouze proměnlivé kontingence okolností a manipulace. Rekonstrukce kolektivního politického subjektu v podmínkách rostoucí desocializace a sociální atomizace však není jednoduchý úkol.

   Paradoxní závěr se sám nabízí. Ve srovnání s obdobím 1968–1973 mohly být tehdejší podmínky pro přechod k nové společnosti v některých ohledech méně technologicky vyspělé, avšak v mnoha jiných ohledech byly sociálně, politicky i kulturně výrazně příznivější.

   Současně se však potřeba transformace, kterou vyvolává dnešní konstelace, stala nesrovnatelně naléhavější, než kdy byla v „prosperujících 60. letech“ či „stabilních 70. letech“.

Pokud se situace změnila tak zásadně, je oprávněné položit stejnou otázku, jakou klade Fisher sám sobě i svým čtenářům: proč nás stále pronásledují 60. léta? Podle Fishera spočívá odpověď v „nenaplněných touhách“, které se vyjadřují prostřednictvím určitých kulturních forem. Formy se mění, ale touhy a potřeby přetrvávají. A co víc, zostřování rozporů nás nutí se opakovaně vracet k nenaplněnému radikálnímu programu této epochy.

Neoliberální kapitalismus a levice

   Může existovat touha bez subjektu? Samozřejmě, všichni prožíváme různé emoce a vytváříme si odlišné potřeby, formálně rozdílné, i když ve své podstatě často překvapivě podobné. Tyto sdílené sociální potřeby tvoří objektivní základ skupinové a třídní identity. Taková společná zkušenost však musí být ještě vědomě rozpoznána a politicky artikulována. Fisher tvrdí, že na jedné straně ekonomický a sociální vývoj neustále vytváří podmínky — nebo alespoň předpoklady — pro postkapitalistické praktiky, zatímco na straně druhé je neoliberalismus nucen je potlačovat a omezovat, aby zachoval systém. Za těchto podmínek jsou vládnoucí elity ochotny podporovat vznik a soutěž všech identit kromě identity třídní.

   Před našima očima navzdory všem překážkám spontánně vzniká nová sociální komunita, kterou lze nazvat postindustriálním proletariátem, nebo možná i postproletariátem: rostoucí masa námezdně pracujících, kteří se spíše brání proletarizaci, než aby rozvíjeli třídní vědomí v podobách známých z 19. a 20. století. Právě proto se tradiční jazyk a program levice jeví zároveň jako vysoce aktuální, ale zároveň podivně zastaralý, až archaický.

   Vědci, inženýři a počítačoví specialisté přirozeně neradi uvažují o sobě jako o pouhých kolečkách v korporátním soukolí. Formy kolektivního jednání, které byly přirozené pro průmyslové dělníky ve velkých podnicích, jim často připadají cizí. Jsou zaměstnáváni na základě individualizovaných smluv, které vytvářejí iluzi rovnocenného „partnerství“ s korporacemi, a zpravidla se zdráhají bojovat za kolektivní smlouvy nebo odvětvové vyjednávání, tradičně prosazované odbory. Přesto se navzdory svým příležitostem a privilegiím stávají stále závislejšími na trhu práce, podobně jako všichni ostatní – ať už ti, kteří se s touto situací již smířili, nebo ti, kteří si vědomě uvědomili svou účast v třídním konfliktu.

Můžeme propadat nostalgii po starých časech průmyslového kapitalismu, ale nezbývá nám než žít ve světě, který skutečně obýváme. Přechod už začal, byť za podmínek mnohem méně příznivých, než si lidé představovali v 60. a 70. letech, a zcela uvnitř samotného kapitalismu. Ať se nám to líbí, nebo ne, právě na tomto terénu musíme působit. Ještě důležitější však je, že je to stále terén, na němž působit můžeme.

   Fisher zcela správně poukazuje na skrytý růst třídního vědomí, které však nedokáže nalézt odpovídající výraz ani v politice, ani v kultuře. Jako alternativu nás vyzývá, abychom:

„znovu získali optimismus onoho momentu sedmdesátých let, stejně jako musíme pečlivě analyzovat všechny mechanismy, jimiž kapitál proměnil sebevědomí ve sklíčenost.“ Je však skutečně jediným problémem buržoazní hegemonie? „Příběh o tom, jak byla kontrakultura kooptována neoliberální pravicí, je dnes již dobře známý,“ píše Fisher, „ale druhou stranou tohoto příběhu je neschopnost levice proměnit sama sebe tváří v tvář novým formám touhy, jimž kontrakultura dala hlas.“

   Politický vzestup let 1968–1973 poskytl mimořádný impuls kulturní proměně v nejširším slova smyslu – od filmu a hudby až po každodenní život, vzdělávání a vzorce chování. Jeho politický potenciál se však tragicky vytratil. Revoluce každodenní kultury pohltila revoluci politickou a odstranila to, co bylo pro levici nejpodstatnější: vůli k moci.

   Navzdory ritualizovanému obdivu k dynamickým a bouřlivým zápasům nedávné minulosti se velká část levice proměnila v moralizující kazatele, kteří se donekonečna přou o používání „nesprávného“ jazyka nebo o události, jež nemohou ani nechtějí ovlivnit, zatímco se ukazují neschopnými vést zápasy za praktické změny, které by dokázaly přitáhnout i lidi nezatížené předem danou politickou ideologií.

   Radikální pravice intuitivně pochopila ducha doby a nabídla vlastní verzi populismu. Jak Fisher poznamenává: „hraje třídní politiku proto, aby potlačila třídní vědomí“, když využívá strachu, frustrace, sociálních úzkostí a kulturní dezorientace, které vytváří samotný systém. V tomto smyslu se permanentní krize reprodukovaná neoliberalismem stává jejím ideálním prostředím. Méně vzdělaní mohou být poštváni proti vzdělanějším, „domácí“ proti „cizincům“, jeden národ proti druhému. Tragédií je, že se do této hry často ochotně zapojuje i levice a stává se politicky korektním zrcadlovým obrazem pravice.

   Proč bychom však měli předpokládat, že populistická politika musí být nutně spojena s reakčními či konzervativními agendami? Současná společnost je mnohem roztříštěnější než společnost druhé poloviny 20. století, právě proto je však úkolem moderní třídní politiky hledat body sbližování a základy solidarity prostřednictvím uceleného politického programu.

Estetika rozmanitosti, kterou vytvořila kontrakultura konce šedesátých let, nemusí sloužit pouze jako nástroj fragmentace. Může se stát také základem jednoty, pokud budeme v této rozmanitosti hledat trvalé prvky hlubší pospolitosti – onu „postkapitalistickou touhu“, impuls překročit hranice současného systému.

   Levicová politika, kterou teprve bude třeba uvést do praxe, bude nepochybně spočívat nikoli na monolitické jednotě, ale na solidaritě založené na koalicích, v nichž se třídní vědomí nestává předpokladem kolektivního jednání, nýbrž jeho výsledkem. Do značné míry se levicový populismus a široké koalice charakteristické pro latinskoamerickou politiku 20. století nejeví jako zvláštnost jednoho regionu a jedné epochy, nýbrž jako prototypy nových forem levicové politické organizace. Na jednu věc však nesmíme zapomínat: žádná organizační forma nemůže fungovat bez odpovídajícího politického programu.

   Nebudeme-li schopni shodnout se na uceleném programu, který dokáže vyjádřit potřeby a aspirace různých sociálních a kulturních skupin, nezachrání nás žádná koaliční dohoda. A pokud takový program zůstane povrchní a bude se vyhýbat otázkám, které lze řešit pouze systémovou transformací, pak nakonec selžou i volební vítězství a charismatičtí vůdci. Nedávná zkušenost z Peru a Chile již ukázala, že levice po působivých volebních úspěších narážela na vážné obtíže ve chvíli, kdy převzala moc.

   Podmínky, které daly vzniknout masovým revolučním hnutím let 1968–1973, byly z technologického hlediska pro přechod méně vyzrálé než dnešní, společensky a politicky však byly podstatně příznivější. Od té doby se hospodářské i sociální vztahy staly mnohem chaotičtějšími, levicová politika prošla katastrofální krizí a demokratické instituce zažily bezprecedentní míru korupce a úpadku. Veřejný vliv na politické rozhodování zeslábl, zatímco „vzpoura elit“, kterou tak přesvědčivě analyzoval Christopher Lasch, posunula demokratické zastoupení téměř zpět do podmínek 19. století, kdy názory obyčejných občanů měly význam jen tehdy, pokud se shodovaly s názory vládnoucí třídy.

   A přesto požadavek změny nejen objektivně existuje, ale je také široce pociťován. Institucionální krize vyvolaná neoliberalismem vytváří u milionů lidí, ne-li vědomé porozumění, pak alespoň silný pocit, že současný stav věcí je nenormální a musí být zásadně proměněn.

   Směr této změny však zůstává hluboce nejistý, což vytváří úrodnou půdu pro nejrůznější reakční utopie. V tomto ohledu tragicky zaostáváme za velkými pěti lety 1968–1973, kdy se směr společenské proměny zdál – nebo se alespoň zdál být – poměrně jasný. Právě tuto novou jasnost a smysl pro směr dnes musíme vytvořit. Přitom se musíme opřít mimo jiné o zkušenosti let 1968–1973, o levicová a revoluční hnutí tohoto období i o politickou kulturu a tradice, které po sobě zanechaly.